Podzámecká zahrada

Podzámecká zahrada je jedním z vrcholných příkladů krajinářské parkové kompozice založené před polovinou 19. století na rozloze více jak 60 hektarů. Historie zahrady je však výrazně starší, počátky je možné sledovat již v období renesance. První vyobrazení a písemné zmínky o její existenci se objevují v druhé polovině 16. století.

Zahrada byla vážně poškozena za třicetileté války a k její obnově v raně barokním duchu došlo za episkopátu uměnímilovného biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelkorna (1664-1695). Formálně geometricky řešená zahrada s ústřední fontánou, květinovými záhony a bohatou sochařskou výbavou se však během 18. století pozvolna měnila dle vývoje barokního myšlení. Prostor původního parteru orámovala zelená loubí sbíhající se u vyvýšeného vyhlídkového pavilonu, přibyly četné bazény. Do zahrady se vstupovalo bohatě vyzdobenou salou terrenou v přízemí zámku.

První olomoucký arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (1777-1811) pod vlivem osvícenských myšlenek mezi léty 1790-1800 rozšířil a proměnil zahradu v sentimentálně laděný park. Zachoval pravidelně členěný parter před zámkem a navazující plochy upravil v tzv. „přirozeném“ stylu. Síť cestiček vinoucí se mezi stromy přiváděla návštěvníka k pestré paletě drobných staveb a uměleckých zastavení, např. k řeckému Chrámu Přátelství, umělým zříceninám, poustevně s květinovou zahrádkou, k labyrintu s deštníkem ad.

Ve třicátých letech 19. století přišel do Kroměříže arcibiskup Ferdinand Maria Chotek (1832-1836), který spolu s architektem Antonem Archem (1793-1851) přistoupil k radikální proměně Podzámecké zahrady ve velkorysý krajinářský park. Po Chotkově náhlém úmrtí projekt v celé šíři realizoval jeho nástupce arcibiskup Maxmilián Sommerau-Beeckh (1837-1853). Mezi léty 1837-1850 byla založena rozsáhlá krajinářská kompozice, jejíž srdce tvořila tzv. Maxmiliánova kolonáda. Během tohoto období zaznamenala zahrada největší rozkvět a získala současnou rozlohu i rozhodující část ze své rostlinné, architektonické a vodní složky.

Dnešní podoba zahrady tedy představuje návštěvníkovi unikátní krajinářskou kompozici parku z poloviny 19. století doplněnou řadou architektonických i uměleckých prvků, ale i množstvím cenných dřevin. Zahrada se vyznačuje vysokým stupněm autenticity nejen díky zachování historického půdorysu a hlavních komponentů stavební složky, ale i díky původní kompoziční struktuře vegetačních prvků.

Zahrada je celoročně využívána jako veřejné park a stejně jako Arcibiskupskému zámku a Květné zahradě jí patří místo na seznamu památek přírodního a kulturního dědictví UNESCO.